Coromandel je poloostrov ležící východně od Aucklandu. O prázdninách a svátcích během roku je to oblíbená destinace právě pro obyvatele hlavního města. Je známý pro své překrásné bílé pláže a nekonečné zelené kopce doslova obsypané ovcemi a krávami, všude kam se človek podívá. Pokud bychom měli vybrat místo, které dokonale vystihuje naše představy o typicky malebném Novozélandském venkově, je to právě tady.
Dříve se tu těžilo zlato, vlastně se těží dodnes a ještě předtím byl celý poloostrov porostlý prastarými Kauri stromy, které však již dnes vzali za své. Zbylo jich tu už jen pár. Přírodních krás a atrakcí je tu ale stále spousta, proto jsme tuhle část nemohli vynechat.
Začínáme v městečku Thames, kde spíme ve freedom campu hned u moře. Výhled na moře je tu už téměř standard. Opodál je kolonie kormoránů pestrých a jejich mláďat, která se ještě nenaučily bát a nejspíš ani létat, takže by se nechaly skoro i pohladit.
Brzy po ráno jdu běhat, vyrážím po pěší trase, běžím podle mapy, ale neřeším převýšení. Později zjišťuji, že mě čeká překonání víc jak 300 m do kopce. Vítá mě turistická cedule s označeným tříhodinovým okruhem. Trasa to nebyla snadná, ale narazil jsem na spoustu zajímavostí a několik neprozkoumaných zlatých dolů, které neprozkoumané zůstaly, protože to by na mě už Baru asi se snídaní nepočkala :))
O víkendu ve městě navštěvujeme místní trh, kde kupujeme první pořádný chleba. Nebo tak na první pohled alespoň vypadal. Tady na Zélandu neznají naši krásnou Šumavu, myslím, že neznají ani Krkonoše, ale už vůbec ne pro nás běžné pečivo. V obchodě si nekoupíte rohlík, housku, natož opravdový chleba. Za to si můžete vybrat z 50ti různých druhů toastového chleba, a to včetně sladkého se sušeným ovocem, který je takovou obdobou naší vánočky.
Večer se přesouváme do dalšího kempu severněji po pobřeží. Když zaparkujeme, nějáký mladík nás varuje, že stojíme špatně a riskujeme tak pokutu. Po několikaminutové debatě v angličtině se ho ptáme, odkud je a dozvídáme se, že je z takové malé země uprostřed Evropy. Ano, z Česka. Dále už pokračujeme v češtině. Kuba natáčí pro Českou televizi a Primu krásy Zélandu. Zaměřuje se taky na zdejší Čechy. Za zmínku stojí tatér z Taurangy nebo sklář z Coromandelu. Pak nás taky naučil “single pot” recept neboli uvařit jídlo tak, abyste při vaření zadělali pouze jeden hrnec. Z toho se poté zároveň i jí, takže opravdu zašpiníte pouze 1 kus nádobí na celou večeři! Přemýšlím, co všechno by se dalo takhle uvařit a docházím k závěru, že s malými ústupky téměř vše. To by ale Baru se svými “mističkami na všechno”, asi nerozdýchala 🙂
Z Thames pokračujeme do Whitiangy přes silnici, kde se poprvé setkáváme s “gravel road”, což je štěrková cesta, která je poměrně špatně udržovaná. Na silnici se strašně práší a pokud máte v autě jakoukoliv netěsnost, můžete si být jisti, že po příjezdu do cílové destinace budete mít v autě alespoň půlcentimetrovou vrstvu prachu navíc. Pro jistotu jsem tak před cestou improvizovaně opravil všechny nětěsnosti a jedeme dál. Po cestě zachraňujeme ježka, který si to míří přímo prostředkem silnice. Tentokrát měl štěstí.
Ve Whitianze se opět potkáváme s Danem. Máme v plánu následující den zkusit kontaktovat přítele Marcy – paní, kterou Baru s Danem potkali při společných cestách v Pauanui, a která nás pobídla, ať se seznámíme s jejím přítelem, který bydlí právě tady. Žije v části městečka, kde ke každému domu, věřte nebo ne, lze přijet autem a nebo dvacetimetrovou lodí. Ano, každý má své vlastní molo a podle toho tu také domy vypadají. Když jsme ale dorazili na danou adresu, nikdo bohužel nebyl doma a tak jsme se rozhodli změnit plány a vyrazit na ryby! Jak se nám na rybách dařilo nebo nedařilo se dozvíte příště :))
