Uprostřed poloostrova Coromandel se do výše tyčí obrovská skála, která na rovné planině působí jako bludný menhir, který tu kdosi zasadil. Možná i proto se jmenuje “Castle rock” (Hradní skála). Působí jako nedobytná pevnost, kam se nedá dostat. Nám se to však po kratší hodince podaří a my si tak můžeme vychutnat nádherný výhled na celý Coromandel, vidíme tak obě pobřeží současně. Po 10 minutách za náma dorazí další pár – k našemu překvapení se představí jako Lucka a Adam. Po chvíli povídání dorazí další dorodruh Petr. Co se to dnes děje? Aby to nestačilo, když zahajujeme sestup, potkáváme další český pár. Petr si na všechny vezme kontakt a domlouvá večerní pivo. Dále po silnici 309 Rd navštěvujeme vodopád a jediný freedom camp širokodaleko. Vaříme si zde večeři a v řece, která protéká kempem, krmíme úhoře vajíčkami natvrdo. Už je tma, máme co dělat, aychom stihli večerní sraz.
Ve Whitianze se nás setkává dokonce 7 Čechů, kteří se znají teprve pár hodin. Škoda, že místní podnik zavírá asi v 22:00 hodin a my tak nedorovolně musíme sraz ukončit. Spíme na místě, které už dobře známe. Usínáme s šuměním moře a je nám krásně. Na dobrou noc si s Petrem ještě připíjíme slivovicí.
Na dnešní den se strašně moc těším. Máme v plánu navštívit speciální místo na pláži, kde vyvěrá geothermální pramen. Vy si tak můžete vyhrabat bazének a namíchat s mořem ideální teplotu, která vám vyhovuje. Všichni tvrdí, že nejlepší doba k návštěvě je odliv. Osobně si ale myslím, že ideální doba může být i kdykoliv jindy, protože se tak vyhnete obrovské spoustě lidí a stejně tak můžete využít bazének, který vyhrabal někdo před vámi.
Je zima, Baru je nastydlá a to poslední co se jí chce, je běžet v plavkách po tmě daleko do tmy do neznáma. Po kratším postrkování však peláší jako o závod. Nacházíme ten správný bazének s tou správnou teplotou a vychutnáváme si hvězdy, moře a teplo, které sálá z rozpáleného písku. Jsme červení jako raci a vybíháme zpět k autu. Je děsná zima a všechno máme od písku. Baru odhazuje stud a sprchuje se narychlo nahatá. Šikulka, ani zrníčko písku nepřijde do auta!
Jdeme spát. Vstáváme před východem slunce, protože se chystáme na další domintantu ve zdejší oblasti – Cathedral Cove. Běsnící moře v zálivu za tisíce let vymlelo ve skále tunel, skrz který je výhled na malou fotogenickou skálu. Celá inscenace ja velice fotogenická, možná i proto sem míří davy turistů. Přístup k zálivu byl vyasfaltován aby se sem dostal opravdu každý. Na východ slunce si však přivstala jen hrstka z nás. Po chvilce lebedění se vrácíme na parkoviště, kde zjišťujeme, že nám kdosi odcizil Luisu – naši květinu. Baru ji vždy před výletem vyndavá ven, aby se nezapařila. Doufám, že v noci jednotlivé šlahouny kapradí ožijou a svého nového majitele pěkně potrápí. Po cestě si užíváme jedny z posledních paprsků sluníčka na pláži, zkoušíme pár základních pozic akrojogy a máme se fajn.
Druhý den ráno se radikálně mění počasí. Opět prší, to nám však nevadí, protože máme v plánu navštívit starý opuštěný tunel kde se těžilo zlato, který nám doporučil správce zdejšího kempu, kterého jsme potkali na severu Coromandelu. Nezapomenul se zmínit, že sezona již skončila, takže nesprávcuje a nikdo tak nevybírá peníze. Přijíždíme do kempu, kde jsme sami až na malé osobní auto, ve kterém se krčí 2 menší slečny. Stále strašně prší. Jedeme po trávě, která se svažuje. Pozdě. Zapomněl jsem dávat pozor. Řadím zpátečku a auto se nehýbe. Snažím se bláznivým kroucením volantu docílit alespoň krátkého posunu. Bez šance. Uvízli jsme. Zase. Velím Baru, aby šla za volant a sám se vydávám v dešti a žabkách tlačit. Nic. Vytahuji telefon a zjišťuji, že zde není žádný signál. Správcovi sezona skončila a my jsme tak zůstali na pospas osudu. Nevzdávám se a mířím za vystrašenými slečnami, které se mi z počátku zdráhají otevřít. Do deště se jim vůbec nechce. Nedivím se. Když však spojujeme síly a tlačíme, konečně auto popojíždí. Všichni jsme od bahna. Holkám moc děkuju, na dobrou noc jim daruju 2 piva, pak jdeme všichni spát.
Ráno prší tak silně, že dokonce rušíme výlet do podzemí, kde neprší. Po cestě bychom zmokli tak, že bychom schli ještě několik dalších dní.
Projíždíme Katikati, kde bydlí a pracují naši kamarádi Mára s Matesem a míříme do Taurangy. Máme v plánu navštívit kino a novej Avangers film. Po skončení představení máme problém najít volné místo na přespání. Všude je plno. Nakonec nalézáme. Další den strávíme celý den na parkovišti před Buninngs, stavím v autě nový boční stoleček, na kterém budeme moci vařit / jíst, aniž bychom museli sundavat boty a zalézat do auta. Na večer už se přesouváme ke klukům do Katikati. A protože bez práce nejsou koláče, chystáme se i my pracovat. Tentokrát si vyzkoušíme zase něco nového – sběr kiwi. O tom ale už v dalším článku 🙂
