Tak jo, plány se zase naplánovaly samy a Adam dnes odjíždí s Mikem na týden na jižní ostrov. Což pro mě známená užít si týden bydlení v autě sama a roztahování se v posteli do všech stran 🙂 Zároveň nám rozhodně neuškodí týdenní oddych, jelikož spolu s Adamem poslední tři měsíce trávíme veškerý čas, 24/7. Což není vždycky úplně jednoduché a bez sebemenší pauzy bychom se za chvíli asi uškrtili navzájem 😀 Naštěstí ale nebudu celý týden úplně sama – přidávám se k Danovi, který další dny plánuje směřovat ke Coromandelu, surfovat a užívat sluníčka.
Trávíme ještě jednu noc u Mika před domem a poslední den před odjezdem z Rotorua ještě využíváme Mikovo trouby a rozhodujeme se upéct kopu granoly, ať máme další dny co snídat. Dnešní plán je vyrazit kousek severněji a pobýt chvíli s klukama, kteří pracují v Katikati na farmě s kiwi. Původně jsme tam měli pracovat s nimi, ale kiwi ještě nejsou dostatečně zralá ke sběru, a tak tam bohužel další pomocníky nepotřebují. Nicméně tam, kde jsou ubytovaní, mají k dispozici garáž, čehož s radostí využívá Dan, který plánuje udělat několik úprav na svém autě.
Po cestě za klukama je v plánu ještě jedna zastávka – vodopády Omanawa falls, které by měly být jedny z těch nejhezčích na Zélandu. Je tam ale jeden malinký, zanedbatelný háček – přístup k vodopádům je zakázaný. Měla by k němu i tak vést nějaká pěšinka, ale podle všeho to nebude žádný med. No, co vám budu povídat, rozhodně nebyl. Sestup k vodopádu po bahnité, prudké pěšince, přelézání stromů, kořenů a slézání skal po lanech a žebřících trval asi tři čtvrtě hodiny. Ještěže je docela fajn počasí, muselo by být naprd tudy lézt za deště, říkáme si! No jo, to by ale nebylo Zélandský počasí, kdyby se během pár minut nevystřídaly všechny 4 zimní období. Jen co se doplazíme dolů, začíná pršet. Na kráse vodopádů to ale ani trochu neubírá, tůňka pod asi 30 metrovým vodopádem je stejně nádherně modrá a Dan se vydává na průzkum jeskyně, která se za vodopádem schovává. Je to opravdu naprosto kouzelné místo a hrozně ráda bych se sem vrátila za pěkného počasí, třeba bych i vyzkoušela tu ledovou vodu, na kterou jsem v tom dešti neměla úplně odvahu :)) Cesta zpět kupodivu pěkně utíká a pěšinka naštěstí není ani tak rozbahněná, jak bychom v tom dešti čekali. Les, kterým se prodíráme je dostatečně hustý, aby většinu vody zachytil. Vzhledem k tomu, že na cestě není žádné značení, občas se dostáváme do slepé uličky a v jednu chvíli si uvědomujeme, že jdeme úplně jinudy, než kudy jsme přišli. Nevadí, cesta zpět k autu je celkem jasná, a když budeme držet směr, neměli bychom se nikde zatoulat. Nakonec jsme si pěkně zašli, trvalo nám asi dvojnásobek času dostat se zpět k autu, ale byla to docela fajn procházka, takže nám to vlastně vůbec nevadilo, nebylo kam spěchat :))
Parkujeme u kluků v Katikati, u sadu s kiwi. Celý další den má Dan v plánu pracovat na autě, já mám tak po dlouhé době celý den jen sama pro sebe. Nejdřív vyrážím na nedalekou vyhlídku, odkud je krásný výhled na okolní neskutečně zelené louky s ovečkama, políčka s kiwi a v dálce oceán a blízké ostrůvky. Nikam nespěchám, takže tam jen tak sedím a koukám déle, než by asi pro spoustu lidí bylo únosný. Většinu odpoledne pak trávím na Waihi beach. Původně mám v plánu trek z Waihi beach lesem na další pláž, která není přístupná autem. Je po dlouhé době fakt krásné počasí, vpodstatě ideální den na výlet na trochu schovanou pláž. Nakonec se ale rozhoduju užívat si toho, že jsem dnes 100% pánem svýho času a nemusím fakt vůbec nic! A tak se bez výčitek zbytek odpoledne válím na Waihi beach, s knížkou, sluníčkem a skvělým kokosovým latéčkem z místní kavárny. Přestože jsem toho vlastně moc nezvládla, skvěle jsem se zrelaxovala a hlavně měla čas fakt jen sama na sebe, což je jednou za čas fakt jak pohlazení po duši :)) Večer jsme pak zakončili skvělou (a pálivou) véčou s klukama v garáži, ještě lepší lahví místního Sauvignonu a brzo zapadli spát, abychom s Danem ráno vyrazili zase o kus dál.
Kluci ráno vstávají brzy do práce, a tak s východem Slunce také odjíždíme. Jsme klasicky bez plánu, takže míříme na vyhlídku, kde jsem včera rozjímala, a užíváme si báječnou snídani s výhledem a s ranním sluníčkem pálícím na tvářích. Dan má ještě pár plánů na úpravu auta. Jsme na krásném tichém místě s hromadou prostoru, a tak se to rozhoduje dělat přímo tam. Trávíme tam nakonec vlastně celé dopoledne, dáváme se do řeči s několika kolemjdoucími, jak už je to tu zvykem, a po obědě vyrážíme směrem k Waihi beach. Horký den vybízí k tomu skočit do oceánu, a tak se nakonec rozhodujeme vyzkoušet místní vlny. Dostávám tak surfovou lekci od profíka Dana a asi hodinku se snažím prorážet vlny, které se se mnou vůbec nemazlí a já jsem rychle unavená a zmrzlá, protože nemám neopren a podzimní moře už přeci jen není nejteplejší. Ale, povedlo se mi párkrát sjet vlnu (s Danovo pomocí) a tak mám pro dnešek splněno a spokojeně se odebíráme doplnit síly místní klasikou Fish & chips. Popojíždíme severněji do městečka Whangamata, kde ještě stíháme západ Slunce a hlavně neuvěřitelný měsíc vycházející za horizontem moře. Vaříme si mé oblíbené nachos se zeleninou a vyrážíme hledat místo, kde budeme moct přespat. Není to tu vůbec jednoduché, protože tohle místo je plné luxusních vil a nedaří se nám najít vhodné místo, kde bychom byli nenápadní. Nakonec volíme parkoviště místní školy. Jelikož je zítra neděle, neměli bychom tam nikoho otravovat. Nicméně když už se konečně ukládáme ke spánku, z ničeho nic se celou školou rozezní alarm, a my raději okamžitě startujeme a odjíždíme. Netušíme, co alarm spustilo, ale poslední co chceme je, aby nás v tuhle chvíli na jinak osamělém parkovišti někdo našel a podezříval nás z výtřžnictví. Vydáváme se tak k nejbližšímu parkovišti pro self-contained auta (tedy auta, která si “sama vystačí” – mají drez, pitnou i odpadní vodu a záchod). Naše auto je certifikované, Danovo však ještě ne, takže tak trochu riskujeme pokutu. Měli jsme ale štěstí a žádná kontrola se nekonala :))
Ráno vstáváme s východem Slunce, a protože jsme hned u nádherné pláže, byl by hřích nevyrazit ven. Sedáme tedy na deku, pozorujeme vycházející sluníčko a překvapivou spoustu lidí, která v neděli brzy ráno vyrazila na pláž, z různých důvodů – zaběhat si, vyvenčit pejsky nebo děti, jen tak se projít a nebo třeba rybařit. Život u oceánu musí být boží! Dan celé dopoledne surfuje a na oběd už vyrážíme zase o kus dál. Přijíždíme na fajn plácek a Dan se pouští do vaření shakshuky. Po obědě vyrážíme prozkoumat pláž Opoutere, která by měla být jen pár set metrů od parkoviště a k celé několika kilometrové pláži vede jen jedna jediná úzká pěšinka (moc jsme tomu nevěřili a snažili se objet pláž ze všech možných stran, abychom se vyhnuli dalším turistům, ale bohužel, cedule fakt nelhala). Po pár minutách chůze po pěšince hustým borovicovým lesem se před námi otevírá nádherná scenerie široké bílé pláže se zelenými kopci po jejích stranách a s několika malými ostrůvky na horizontu. Blíží se západ slunce a prodloužené stíny dělají pláž ještě krásnější. Je Velikonoční víkend a tak je všude v okolí celkem dost lidí, ale i tak to má své kouzlo a těším se, až se sem ještě jednou s Adamem vrátím mimo svátky. Před západem Slunce ještě cvičíme jógu a vyrážím dál po poloostrově Coromandel, ke kopci Pauanui, na který jsme dostali tip od místní slečny, kterou jsme potkali u “zakázaného” vodopádu. Přijíždíme za tmy na parkoviště přímo pod kopcem a vaříme večeři s výhledem na oceán a nad ním se vznášející úplněk, který na dokonale jasné obloze září jak obří reflektor.
Ráno vstáváme opět na východ Slunce, na který máme úžasný výhled přímo z postele. Nikam nespěcháme, plány nemáme, rozhodujeme se vždycky z hodiny na hodinu, ne-li z minuty na minutu. Jak říká Dan, “co budu dělat zítra, je problém budoucího Dana, a tím si teď starosti dělat nemusím”. Já tohle nastavení mysli s radostí přebírám, a přestože občas nevíme ani co budeme dělat v příštích deseti minutách, ono se to vždycky nějak vybarví a rozhodně se nenudíme, naopak :)) No a jak se tak kocháme vycházejícím Sluníčkem, pořád zachumlaní v peřinách, projíždí kolem nás na kole paní, asi 60 let, v křiklavém barevném hábitu, s klouboukem na hlavě a tuctem náhrdelníků z mušlí na krku a s miniaturním pejskem v košíku u kola, který je oblečený do oranžové záchranné vesty. Ještě většího levelu bizarnosti to dosahuje, když se paní zastavuje před naším autem, přeje nám dobré ráno a ptá se, jestli k ní nechceme přijít na kávu. Vůbec nechápeme, co se děje, ale takové nabídky se nikdy neodmítají! Takže se vyhrabáváme z postele, čistíme aspoň zuby a vyrážíme k jednomu z blízkým plážových domků s číslem 69, kde bychom tuhle zajímavou paní měli najít. U vchodu míjíme několik zajímavých uměleckých děl, převážně tvořených z mušlí, z obýváku se line jazzová hudba a kouzelná paní k nám s obřím úsměvem přitancuje v rytmu hudby. Vede nás na terasu k obřímu dřevěnému stolu pokrytém hromadou mušlí, a postupně servíruje kávu, tousty, skvělá míchaná vajíčka a nakonec místní specialitku, kukuřičné placky. Důležité zdůraznit, že tahle návštěava se odehrává kolem 7 hodiny ranní a celé nám to připadá absolutně nereálné! Marcy, jak se tahle kouzelná paní jmenuje, je 60 let a vypráví nám o svém mládí, kdy cestovala v autě po Francii a Itálii, stejně jako my teď na Zélandu. Nadšeně nám vypráví své zážitky z mládí a z cest, a postupně se dozvídáme další hromadu dost bizarních věcí. Marcy má několik domů rozesetých po celém Zélandu, dům v Itálii a loď. Má pilotní průkaz a se svým bývalým manželem létali svým soukromým letadlem na jižní ostrov lovit jeleny, které pak nakládali do letadla a často měli problém se odlepit z runwaye, protože prostě měli plné letadlo ulovených jelenů. Pejsek Izi létal s nimi na svém speciálním sedadle s výhledem v “první třídě”. Před čtrnácti dny se začla učit hrát na bubny a včera v noci v baru založila se svýma kámoškama kapelu. Dozvídáme se také o jejích “válkách” se sousedy, kdy se tak trochu mstí za jejich neoprávněné křivdy vůči ní. Vymýšlí k tomu dost zábavné techniky, jako například hlasitý heavy metal v 5 hodin ráno, noční trénování na bubny nebo promítání gay porna na zeď sousedovic domu. Celé ráno se skvěle bavíme, Marcy má neskutečné charisma, je ohromně vtipná a neuvěřitelně vstřícná a pohostinná. Klade nám na srdce abychom na sebe byli všichni hodní a měli se rádi, byli otevření novým věcem, místům i lidem, protože život je prostě krátký.. :))
Po inspirativním ránu se škrábeme na kopec Pauanui s překrásným výhledem na moře, pláž i hory a plánujeme se zastavit znovu na Marcy, abychom se pořádně rozloučili, poděkovali za fajn ráno a vyměnili si kontakty. Bohužel po zbytek dne už Marcy není ve svém plážovém domku k sehnání a my jsme trošku zklamaní, že jsme tohle jedinečné setkání neukončili tak, jak bychom chtěli a cítili. Máme ale štěstí, druhý den ráno se Marcy opět objevuje u našeho auta, zrovna když snídáme, dává si s námi čaj a nějakou dobu tak sedíme společně u auta, popíjíme a povídáme. Občas se u nás zastaví některý Marcy známý, který venčí pejska nebo má prostě jen cestu kolem. Užíváme si tak zase parádní ráno, a hlavně, máme příležitost se s Marcy řádně rozloučit. I když oba doufáme, že se nevidíme naposledy :)) My trávíme zbytek dne prací, odpočinkem a jógou, než se vydáváme na cestu do Aucklandu, kde náš Velikonoční výlet končí – Dan vyráží za prací do Wellingtonu a já zítra vyzvedávám Adama na letišti a vyrážíme za dalším dobrodružstvím :))
