Když vyrážíte na Nový Zéland, pravděpodobně přiletíte do Chirstchurch na jižním ostrově anebo ještě pravděpodobněji, do Aucklandu na severu. Přesto, že je to největší město na Zélandu s 1,3 miliony obyvateli, nejedná se o hlavní město. Za tím musíte ještě kus cesty na jih do menšího Wellingtonu. Názory na Auckland se různí, někdo ho zatracuje pro poměrně značné dopravní zácpy, jiní ho milují. Myslím, že se ale všichni shodneme na tom, že při cestování to není místo, kde chcete zůstat déle, než po dobu nutnou k zařízení všech důležitých věcí a formalit.
V Aucklandu přistáváme 5.3.2018, a čeká nás první zkouška odvahy – imigrační. Dočetli jsme se spoustu nemilých příběhů z imigračního, často zahrnující masné pokuty a jiné nepříjemnosti. Novozélanďani si totiž extrémně chrání svou přírodu a až úzkostlivě se starají o to, aby sem nikdo nedovezl nějaké bakterie, které by mohly ohrozit místní floru či faunu. Do země proto nesmíte přivézt absolutně žádné jídlo – pokud nedejbože zapomenete na jablíčko v batohu, nevyhnete se několikaset dolarové pokutě. Zároveň imigrační úředníky zajímá jakékoliv vaše kempingové vybavení, které by mohlo být od hlíny a potenciálně tak mohlo přenášet některé ničivé bakterie – před cestou na Zéland je tak potřeba všechny tyto věci dokonale vyčistit. Při samotné kontrole je to prý dost o štěstí, pokud nevypadáte podezřele, zavazadla vám pouze projedou rentgenem. Pokud se jim na vás cokoliv nezdá, pošlou vás do fronty k pánovi, který vám kompletně projede všechny věci. My jsme měli nejspíš velké štěstí, imigrační úředník nám nekontroloval skoro ani naše víza a i se zavazadly jsme byli venku do deseti minut.
Baru doplňuje: Adam se před kontrolou zavazadel odmítl vzdát své oblíbené sušenky Crunchie koupené za 50 centů v Austrálii. Systém kontroly importovaného jídla se rozhodl challengovat a sušenku schoval hluboko do batohu tak, aby ani při zběžné prohlídce vnitřku batůžku nebyla tyčinka viditelná. Prošlo mu to. Nutno ale dodat, že to bylo ještě předtím, než jsme se dozvěděli, že mohl lehce dostat pokutu 500 dolarů.
Ubytování v Aucklandu jsme hledali jen pár dní dopředu, což se ukázala jako velká chyba. Všechny levné pokoje a strategické lokality byly vybookované. Rychle jsme tak skočili po jedné z posedních volných nabídek na Airbnb, v odlehlejší části Aucklandu, kde jsme spali na rozkládací posteli v obýváku mladého dredatého učitele maorštiny, Hemiho. U něj jsme zůstali na první tři noci s nadějí, že zatím vyřídíme všechny potřebné formality.
Co všechno jsme pro začátek museli vyřídit?
- Koupě a aktivace SIM karty
- Zvolili jsme virtuálního operátora SKINNY s docela rozumným tarifem – za 10GB dat a neomezené volání platíme v přepočtu asi 700 Kč měsíčně.
- Získání a vytištění proof of adress
- Pro získání bankovního účtu jsme potřebovali získat “magický” papír, proof of adress. Tedy nějaký doklad naší adresy, kde bydlíme. Což byl docela oříšek, protože jsme na nějakou dobu prakticky bezdomovci. Mohli bychom samozřejmě doložit i naší adresu trvalého pobytu v Čechách, ale to bychom museli předložit papírový originál výpisu z účtu nebo jiný doklad. No a na Zélandu svou adresu nemáme a mít ani nebudeme. Naštěstí na každé pobočce banky vyžadují něco jiného a naší paní za přepážkou stačil vytištěný doklad od Airbnb z místa, kde sme spali. Uf!
- Zřízení bankovního účtu
- Byli jsme překvapení, jak rychle to šlo! Žádné zbytečné papírování a formality okolo. Přišli jsme, vybrali si typ účtu, rovnou na místě vyfasovali kreditní kartu a za 20 minut jsme odcházeli jen s kartou v ruce – bez hromady smluv a dalších papírů jako ve Spořce.
- Registrace IRD čísla (novozélandského daňového čísla)
- Všechno vyřešeno online za pár minut – český finančáku, styď se!
- Koupě auta
- Koupě auta je celkem zajímavý oříšek, kterému jsem se rozhodl pověnovat více zde: Jak “dobře” koupit auto na Zélandu?
Musím přiznat, že by se naše česká státní správa od té Zélandské mohla v ledasčem přiučit. Většina věcí lze spravovat online, žádné zbytečné papírování, vše je téměř hned hotové a člověk se ve všem fakt krásně vyzná.
V Aucklandu jsme si během těch pár dní prošli centrum, pak jsme se byli podívat v přístavu na lodě a den jsme zakončili se zázvorovým pivem v ruce západem slunce na kopci Mt Eden, odkud je překrásný výhled na celé město. Povečeřili jsme naše první Fish & Chips v malém rohovém Fish shopu přímo pod Mt. Eden, kam si lokálové chodí buď pro různé druhy čerstvých ryb nebo si odnáší Fish & Chips tradičně zabalené do papírového balíčku. Rybičky mají čerstvé, famózní a na místní poměry za fakt parádní cenu. Myslím, že se tu ještě párkrát otočíme 🙂
