Na Zélandu jsme se rozhodli, že raději nebudeme nic nějak zvlášť plánovat. Ono se to stejně vždycky naplánuje tak nějak samo, nemá cenu si tak zbytečně přidělávat práci a starosti, co bude dál :)) Když jsme zrovna přemýšleli, kam vyrazíme dál, když už máme auto a vše potřebné v Aucklandu vyřešeno, náš kamarád Dan, co už byl na Zélandu s dvouměsíčním předstihem, se zrovna chystal pracovně do Rotorua na bikový závod Crankworx. Zněla to jako fajn podívaná a zároveň super příležitost strávit pár dní společně. Navíc, Rotorua není zas tak daleko a stejně bychom se tam dřív nebo později vydali. Dokonce jsme se domluvili, že po skončení závodů pojedeme společně s dalšími Danovými kamarády na pár dnů sbírat kiwi a vydělat si tak nějaké penízky na další cestování. No a tak se nám naplánovaly tři týdny samy, aniž bychom k tomu příliš přispěli..
Rotorua je městečko položené na kraji krásného jezera, a nachází se v oblasti, kde ze země na každém kroku vyvěrá síra a v okruhu několika desítek kilometrů je všude cítit. Někde se jen kouří ze silnice nebo z lesa, kde to vypadá, že hoří, někde síra vytváří horké tůňky nebo bublající bahno. Všude tak lze najít různé přírodní termální bazénky, bahenní lázně a gejzíry. Bohužel většina z těchto aktivit je placených a nejsou vůbec levné. Přestože představa koupele v horkém bublajícím bahně byla víc než lákavá, museli jsme si vystačit s veřejným parkem, kde jsme si v termálním bazénu mohli smočit alespoň nožky.. třebě příště! :))
Na Crankworx jsme strávili celkem 3 dny. Občas jsme šli zafandit a pozorovat všechny ty šílené kousky kluků na kolech, kteří se vrhali po hlavě z prudkých lesních srázů přes kořeny, ostré zatáčky a skokánky, nebo předváděli dechberoucí triky při obřích skocích. Počasí nám moc nepřálo, většinu času vpodstatě propršelo.
Adam doplňuje:
V hlavní den závodu se konala ještě afterparty, která stojí za zmínku. Baru si ji pravděpodobně nepamatuje, proto rád doplním. Vyrazili jsme značně posilněni již z parkoviště. Nějáké ty alkoholy jsme si koupili sebou. Naše sestava čítala 4 lidi. Já + Baru a kluci Mára s Matesem. Když jsme po hodinové pochůzce dorazili na místo, situace byla následující. Mates nebyl vpuštěn dovnitř, protože působil moc opile. Já s Baru jsme vypadali mladší 25 let a protože jsme si samozřejmě nevzali pasy, nepustili nás taky. Jediný, koho pustili, byl Mára. Vzali jsme si taxi zpět na parkoviště a pasy vyzvedli. Mates byl stále venku, nepodařilo se mu “vyjednat” vstup dovnitř. My jsme tentokrát prošli. Vevnitř byla volná zábava. Drama se odehrávalo venku. Mates se nechtěl vzdát, vyzkoušel všechno. První pokus přelézt přes terasu nevyšel. Dále to zkusil přes střechu, dovnitř se mu však vlézt nepodařilo. Poté vtězoslavně přelezl plot a dovnitř pronikl zadním vchodem. Už byl v cíli, proplížil se kuchyní a když už konečně viděl bar, byl zastaven kuchařem, který ho vyvedl opět ven. Mezitím jsme my ostatní vevnitř popíjeli a mysleli na něj. Shledali jsme se až po skončení, nasedli do taxi a odjeli spát. Pro některé nebo spíš pro některou to byl opravdu dlouhý spánek – až do večera následujícího dne 🙂
Pro jiné to byl velmi produktivní den. Za tuhle fotku jsme pak vyhráli gopro 🙂
Den po skončení eventu jsme využili konečně pěkného a dne a vydali jsme se do místního Redwood parku – známého lesa s místními mohutnými sekvoji, které prý dřív pokrývaly celou zemi, ale lidé jich už velkou část vykáceli. Jsou nádherné, mají měkkoučkou, hebkou kůru a dosahují výšky až kolem 90 metrů. Do parku se dostáváme až celkem pozdě, takže vybíráme z řady treků jeden z těch kratších, abychom se stihli vrátit za světla zpět k autu. Dáváme si tak asi hodinkovou, krásnou procházku a obdivujeme jak sekvoje, tak průzračné tůňky a říčky, které vypadají jak vystřižené z knížky pohádek. Po cestě dokonce narážíme na Dana, a tak se společně se západem Slunce vydáváme zpět na parkoviště. Dáváme si krátkou lekci jógy na protáhnutí, vaříme véču a užíváme si společného večera u kari a vína :))
Po véče se přesouváme na druhou stranu jezera, kde bydlí nejlepší kajakář Zélandu, Mike Dawson, se kterým se Dan seznámil na Crankworx. Mike se dobře zná s Vávrou a dalšími českými kajakáři a dokonce našimi kolegy z Red Bullu. V Čechách strávil několik měsíců a hrozně rád a často se tam vrací. Mike je neskutečně milý a vstřícný, nabídnul nám, že naše auta můžeme zaparkovat u něj před domem a zároveň jeho byt můžeme využít k čemukoliv bude potřeba – kuchyň, sprcha, relax, cokoliv. Po pár prvních týdnech žití na pár metrech čtverečních je to fakt paráda mát jinou střechu nad hlavou než tu od auta, a zůstáváme tam tak na další 3 noci.
Na Mikovo doporučení hned další den vyrážíme na rafty, sjíždět divokou řeku a taky nejvyšší komerčně sjížděný vodopád na světě – má asi 7 metrů, což už je pořádná výška! Fasujeme veškeré potřebné vybavení, jsme rozděleni do skupinek a vyrážíme na raftu společně s Kanadským párečkem a naší sympatickou průvodkyní. Na raftu trávíme asi hodinku, užíváme si menších i větších peřejí, sluníčka, průzračné řeky, nádherné okolní přírody a hlavně skvělé atmosféry, která při sjezdu panuje. Úsměv mi tuhne až před obávaným vodopádem, který ze shora rozhodně nevypadá, že by se dal lehce sjet. Pečlivě posloucháme instrukce, co dělat v případě, že se převrátíme, což mě tedy rozhodně neuklidňuje. Kluci jsou vysmátí od ucha k uchu, těší se na dobrodružství a mé obavy nesdílejí. Kdybych v tu chvíli dostala možnost útěku, rozhodně bych jí zvážila. Než jsem se nad tím ale stihla jen zamyslet, už míříme směrěm k hučící mase vody, pevně se chytám provazů po stranách raftu, zavírám oči a s křikem padáme i s raftem pár metrů, před tvrdým přistáním na hladině vody hned pod vodopádem. Nějak jsem se zvládla trochu kopnout do tváře a odletět o řadu dozadu, ale přežili jsme a to je hlavní! Po zbytek sjezdu už si jen užíváme, naše průvodkyně nám ukazuje ještě různé srandy, co se dají s raftem dělat v peřejích a než se nadějeme, tak už plní zážitků sedíme v autě zpět k základně. Tohle se fakt povedlo! Je krásný, horký den a kluci ještě evidentně nemají vody dost, vracíme se tedy k blízkému vodopádu Okere falls, pod kterým se tvoří velká tůňka, kde se dá koupat a kde je po straně připevněné lano, ze kterého se dá parádně skákat dolů. Kluci tak ještě nějakou dobu blbnou, před cestou zpět k Mikovi.
Od Mika se dozvídáme, že druhý den vyráží, společně s dalším kamarádem kajakářem, na závody a krátký roadtrip na jižní ostrov. Zmíní se, že v karavanu mají místa dost, a že jsme vítaní se k nim přidat! Zní to skvěle a podobné nabídky by se odmítat neměly. Přemýšlíme a zvažujeme možnosti. Protože letenka zpět nestojí úplně málo, na výlet s kajakáři vyráží nakonec jen Adam, pro kterého je to neopakovatelná příležitost natáčení tady na Zélandu. Já s Danem tedy spřádáme plány na nadcházející týden, než bude Adam zpět.
Užíváme si poslední den v Rotorua, pro místní oblast typickou aktivitou – sjezdem na horských kolech. Moc jsem nevěděla, co si pod tím mám představit a čekala jsem prostě fajnový odpolední výlet na kole Redwoodským lesem. Realita byla trošku jiná, vůbec poprvé jsem si vyzkoušela celoodpružené kolo, na kterém se dá podle Danových slov sjet úplně všechno. Kořeny, díry, skokánky, nic by nemělo vadit. Na kole jsem neseděla už dobrých pár let, a tak si svými bikovými skills nejsem tak úplně jistá. Nakonec ale tahle sranda předčila má očekávání a vyklubalo se z toho fakt dost zábavné odpoledne. Redwoodský les je protkaný pěšinkami určeným přesně k těmhle účelům, rozdělených do různých úrovní od dětí pro profíky. Na většinu sjezdů volíme zlatou střední cestu, a tak si užívám pro mě silného adrenalinového zážitku a úplně nové disciplíny, ke které bych se sama asi jen tak nedostala. Na tom parádně odpruženém, lehoučkém kole to byla fakt sranda, a když se mi občas povedlo o pár centimetrů vyskočit, měla jsem z toho zážitek ještě mnohonásobně větší! :)) Přestože ty výšlapy nahoru už po pár sjezdech fakt bolely, ty cesty dolů za to fakt stály.
Tím náš výlet do Rotorua prozatím končí, ale rozhodně tu nejsme naposledy. Už jen proto, že jsme si u každé procházky buď zapomněli vzít foťák nebo kartu do foťáku a tak jsme toho bohužel moc nenafotili. Zároveň je tu toho pořád hromada co vidět a zažít, co jsme nestihli, a tak se těšíme, až se sem v následujících týdnech/měsících vrátíme.