V okolí Hawke’s bay je spousta věcí, co se dá dělat a vidět, ale obvykle jsou to místa, která vyžadují alespoň celodenní, ne-li vícedenní výlet, a my jsme omezení pejskem, který bohužel na většinu těch míst nemůže. Je to jednak kvůli ochraně místní fauny, a i kvůli tomu, že jsou ve spoustě národních parků a lesů rozmístěny jedy pro přemnožené Possumy, které by mohly snadno otrávit i právě psa. Vydáváme se tak jen na jeden pořádný výlet, který jsme měli pár kilometrů od domu – Cape Kidnappers.
Cape Kidnappers
Překrásný mys s několika skálami tyčícími z moře, ke kterému se dá dostat jedině devíti kilometrovým trekem po pláži podél úchvatných vysokých útesů. Protože se celou dobu jde opravdu jen po úzkém pruhu kamenité pláže, je potřeba si výlet dobře časově naplánovat, neboť je potřeba cestu tam i zpátky stihnout během odlivu. S přílivem je totiž na několika místech pláž zatopená a tím pádem odřezává cestu zpět. Přestože jsme trek naplánovali dobře, s našemi neustálými zastávkami na focení, jídlo, nebo prostě na kochání se, po cestě zpět jsme měli co dělat, abychom to stihli včas. Na pár místech už jsme dokonce museli vodu brodit, naše pohorky to ale naštěstí bez úhony zvládly :))
Okolo mysu hnízdí stovky, někdy i tisíce Gannetů, což jsou překrásní ptáci, kteří každý rok na zimu odlétají do Austrálie. Měli jsme ale štěstí, přestože byla zima v plném proudu, několik stovek gannetů tam stále hnízdilo. V létě to ale musí být neuvěřitelná podívaná, když jsou skály těmito ptáky celé obsypané.
Poslední dva dny před příjezdem rodinky jsme strávili prakticky jen úklidem. Ještě v den jejich příjezdu bylo auto ve stavu, kdy by člověk v žádném případě neřekl, že by se v něm mělo příští den zase bydlet. Vůbec jsme nestíhali dokončit finální úpravy. Naštěstí Anze s Martinou byli hrozně chápaví a vstřícní a dovolili nám zůstat u nich i na dalších pár dní. Doufali jsme, že budou stačit tak dva dny, nakonec se z toho ale vyklubala práce ještě na celý další týden. Až na pár posledních detailů se nám podařilo auto dát zase dohromady a vyrazit dál.
Měníme zimní plány.
Jak už jsem psala, zima na Novém Zélandu je opravdu nevyzpytatelná. Přestože přes den může být na sluníčku skoro léto, zimní večery jsou chladné a vlhké a rána často mrazivá. Nemluvě o tom, že může několik dní v kuse pršet, což je při bydlení v autě prostě fakt průšvih. Během housesittingu jsme tak pozměnili plány na zbytek zimy, a rozhodli se koupit levné letenky do Thajska, kde už to sice dobře známe, ale zároveň tam máme spoustu kamarádů, které rádi uvidíme a hlavně nás tam život vyjde pravděpodobně levněji než na Zélandu. A tak kupujeme jednosměrnou letenku na Phuket a dál prostě uvidíme :))
Během několika dalších dní se nám začíná rýsovat plán, když se totiž o našem výletu do Thajska dozvídají naše mamky, po krátkém rozmýšlení se spolu domlouvají, že se za námi vydají na návštěvu. Přeci jen už jsme se víc jak půl roku neviděli, a jim i nám se začíná stýskat. Návštěva na Zélandu by ale vyšla nesmyslně draho, a tak tuhle příležitost setkání “na půl cesty” s radostí vítají. Takže kupujeme letenky a plánujeme společnou dovolenou na ostrůvkách Koh Tao a Koh Phangan. Posledním plánem je týdenní pobyt v meditačním centru na Koh Samui (už bez mamek). A tím máme vyřešenu vlastně většinu Novozélandské zimy. Zpáteční letenku ale ještě nekupujeme, uvidíme, kam nás život pošoupne dál :))
Po odjezdu od Slovinské rodinky máme ještě asi 10 dní do odletu do Thajska. Těšíme se, že je využijeme k několika okolním treků, ale bohužel nás stíhá nevypočitatelnost Novozélanského počasí, a skoro celý týden nám prší. Několik dní tak trávíme ještě v Hawkes’s bay s našimi českými kamarády, kteří bydlí v domě u Novozélanďanky Tracy, a my využíváme za malý poplatek jejich dům jako přístřešek před neustávajícím deštěm, který už začíná být opravdu otravný.
Trek ke Kiwi Saddle hut
Nakonec nám vychází pouze jeden dovudenní trek s přespáním, který jsme si naplánovali v národním parku Kaweka ranges. Stoupáme po hřebenu ke Kiwi Saddle Hut, jedné ze sítě horských chaloupek, které jsou rozeseté po celém Novém Zélandu pro turisty, kteří se vydají na několikadenní treky skrz rozsáhlá pohoří novozélandských parků. Je to úžasná věc, protože s sebou nemusíte tahat stan a bezpečný přístřešek máte zajištěný. Ceny pobytů v chatě se různí, stejně tak jejich vybavenost. Kiwi Saddle Hut, ve které jsme přespali, byla jedna z těch nejzákladnějších, za pouhých 5 dolarů na osobu, ve které ale i tak najdete několik matrací, kamna a základní vybavení na vaření. Počasí nám moc nepřálo, hodně foukalo a na vrcholu byla fakt zima, chvílema i pršelo a výhled za moc nestál. I tak to ale byl zážitek, i díky nocování v chatě, kterou jsme tu noc měli celou jen pro sebe.
Po cestě zpět už jsme měli na počasí o trochu větší štěstí, u toho to ale skončilo. Když jsme se totiž blížili k autu, Adam si, plný radosti z návratu z výletu, poskočil, špatně dopadl na nohu a vyvrknul si kotník. Asi tak 10 metrů od auta. Těžko říct, jestli to byla smůla, nebo naopak štěstí, že se to nestalo nahoře na hřebenu, kde nebyl signál, ani žádní turisti.
Každopádně jsme okamžitě vyrazili do nejbližší nemocnice ve městečku vzdáleném asi 2 hodiny cesty. Doktor sice Adamovu nohu zběžně prohlédl a zafixoval elstickou punčoškou, ale bohužel neměli k dispozici rentgen a další nemocnice byla až v Taupu, další dvě hodiny jízdy. Tam jsme sice mířili, ale už jsme to nestíhali v ordinačních hodinách. Rozhodli jsme se tak spolehnout na homeopatika, tygří mast a fixaci nohy, s tím, že pokud by se to zhoršilo, skočíme do nemocnice v Aucklandu, do kterého jsme měli dorazit už následující den. Rozhodně to ale není nic příjemného, už jen proto, že za pár dní už jsme měli odlétat do Thajska.
Opouštíme zimní Zéland
V Aucklandu ještě pár nocí zůstáváme u českých známých, Michala s Bětkou, se kterými jsme se už na začátku našeho výletu na Zéland několikrát potkali. Michal zrovna slaví 40té narozeniny, takže přijíždíme rovnou na večírek, který se u nich doma koná. Před odletem zbývá vyřešit ještě poslední věc, a sice, kde zaparkujeme auto, aby tam mohlo bezpečně několik týdnů stát – což uprostřed velkoměsta určitě není. Vzpomínám si na setkání s kouzelnou paní Marcy před pár měsíci na Coromandelu, která nám vyprávěla o své farmě u Aucklandu a kladla nám na srdce, ať se jí ozveme, pokud bychom cokoliv potřebovali. Protože jsme zatím neměli jinou alternativu a odjezd se blížil, rozhodla jsem se jí napsat. Na své farmě sice osobně nebyla, auto jsme u ní ale zaparkovat bez problémů mohli. Farma byla opravdu jen půl hodinky cesty od Aucklandu, naštěstí pro nás i směrem k letišti, kousek od městečka Clevedon. Oddychli jsme, si, že auto bude nejspíš v naprostém bezpečí – přestože ho vlastně necháváme u paní, kterou jsem viděla jednou v životě, a ještě jí necháváme náhradní klíče. No, stejně nemáme na výběr a nezbývá nám, než věřit :)) Balíme krosny, loučíme se s Burákem a vyrážíme na hlavní silnici, kde se pokoušíme na letiště dostopovat, ale vzhledem k tomu, že tam skoro nikdo nejezdí, po hodince to vzdáváme a voláme taxíka. Je to zvláštní pocit, že vlastně vyrážíme z dovolené na dovolenou :))