S Baru trávíme denně 24 hodin denně 7 dní v týdnu od poloviny ledna. Není tedy divu, že si lezem na 2m čtverečních v autě nejen na záda. Proto občas trocha toho čerstvého větru jedině prospěje. V Rotorua jsme se potkali s Danem Peřinou, který na bikeových závodech Crankwarx nezahálel a seznámil se spoustou lidí. Jedním z nich je i Mike Dawson, u kterého jsme dnes měli před domem dovoleno spát. Mike je vrcholový sportovec, obdoba našeho českého Vávry Hradílka. Taky jezdí a hlavně vyhrává na kajaku všechny závody. Možná i proto se oba kluci znají. Mike na zimu jezdí trénovat do Prahy a Vávra je jeho nejlepší český kamarád. Když sme u něj pak vařili večeři, zavalal přes facetime Vávrovi do Prahy, ten dlouho nechápal, jak je možný, že u Mika doma jsou Češi a ještě navíc ty, které zná!
U skvělého Cottage pie co Baru vařila, se Mike jen tak mimochodem zmíní, že další den brzy ráno vyráží na jižní ostrov k jezeru Tekapo na další závody. “Nechcete jet semnou? Mám půjčený karavan pro 6 lidí, ale jsme jen 2.” Haha, takhle na rychlo, pár hodin na rozmyšlenou. Lákavá nabídka, ale bez zpáteční jízdenky, protože karavan zůstavá v Christchurch.
Kvůli Velikonocím jsou letenky předražené a my tak na první pohled skvělý nápad bohužel zavrhujeme. Nějak se mi to ale celé nezdá a druhý den ráno, když už je Mike v Aucklandu, kam letěl, přemýšlím, že když pojedu sám, všechny náklady budou poloviční a už to možná začne dávat smysl.
Když nápad přednesu Baru, rozsvití se jí oči a ihned se mi snaží rozmluvit poslední menší pochybnosti. Je nadšená, že se rozdělíme. Píšu Mikovi, kdy i spolu s karavanem bude zpět v Rotorua a jestli stíhám přiskočit.
Na odpověď nemusím dlouho čekat: “Yes, bro.”
A tak sedím se sbaleným batohem na pumpě a čekám, než přijede nový, nablískaný karavan pro 6, kde budem jenom ve 3. Mise Tekapo začíná.
RELOKACE AUT:
Jeden ze zajímavých způsobů, jak levně na Zélandu cestovat, je relokace aut. Protože lidé jezdí často pouze jedním směrem a zpátky letí, vždy se někde začnou hromadit auta, které je potřeba přemístit zpět. Půjčovny pak nabízejí speciální akce a ceny na auta, která potřebují přemístit. A přesně i toto byl případ našeho karavanu. Výhoda relokace je, že za vás půjčovna může zaplatit občas dokonce ferry nebo ve vyjmečných případech i benzín! Minimálně půjčovné je však zdarma. Takže pokud člověk plánuje auto stejně půjčit, může platit pouze benzin!
Kde hledat, stránek je spousta, jedny z nejlepších se mi jeví tyto:
www.transfercar.co.nz
www.imoova.com
Spolu s námi jede ještě i 17 letý Zack Mutton. Další budoucí naděje zélandského kajakingu. Celá trasa Auckland – Tekapo lake měří 1300km, první den se dostáváme až na jih severního ostrova, kde spíme na zahradě Mikových kamarádů. Postarší paní Liza nám dovolila využít její kuchyni, po večeři pak rozdala úžasný koláč – mimochodem se šlehačkou a zmrzlinou.
Zpět ale k tématu, na výlet jsem se přidal, abych mohl natáčet a fotit Mikovu výpravu. Po cestě zkoušim lítat dronem a pár timelapsů na trajektu. Další část cesty po východnim pobřeží Pickton – Kaikoura – Christchurch, je nádherná. Všude létají albatrosi a v moři se plácají lachtani. Cesta jde pomalu, před 2 roky zde bylo zemětřesní a cesta je stále na mnoha místech stržená. Opravy probíhají dnem i nocí.
Sme na místě. Závody se konají na umělém kanálu pod jezerem Tekapo, každé ráno se do koryta vody přesměruje obrovské množství vody, které vytvoří divokou řeku. Kluci trénují, já natáčím. Večer se stavíme ještě na západ slunce přímo na Tekapo. Zkouším si i zapádlovat. Je to paráda. Voda je ledová, nerad bych se vyklopil. Záběry jsou dechberoucí.
Další den probíhá kvalifikace, Mike i Zack ji zvládají na výbornou. Zbývá nám tak dost času na další rychlý výlet. Přesouváme se do národního parku Mt Cook. Brzy ráno vstáváme před východem slunce, bereme loď a vybavení a vyrážíme k ledovcovému jezeru Tasman lake.
Jsme domluveni, že Mike popádluje k ledovci, kde ho budu dronem natáčet. Odhadem byl ledovec 1,5km vzdušnou čarou. Realita byla ale skoro 3x delší. Proto sem neměl dostatek baterie na to, setrvat v cíli tak dlouho, jak bych si představoval. Teplota 0 stupňů, k tomu taky moc nepomohla. I tak jsme ale natočili úžasné záběry.
Vyrážíme zpět, další den kluky čeká velké finále. Přijde mi, že na to, že mají velký ráno velký den, celkem ponocují. Ráno jsme všichni hodně unavení. Aby ne, moc jsme nespali. Mikovi bohužel nevychází semifinále a nepostupuje tak do finále. Dostal 50 sec za přestupek, který prý neudělal. 50tku dostává také nejlepší jezdec celé serie a 15ku nejlepší jezdkyně. Všichni od stejné porotkyně. Celé to na mě dělá dojem, že stopku by měla dostat spíš ona, než nejlepší jezdci…
Zack postupuje do velkého finále, kde však končí asi 5tý. I to je ale super úspěch!
Tímto naše mise končí, skáčeme s Mikem do karavanu a vyrážíme vrátit auto do Christchurch. Jak se dostanu zpět?
Toť otázka, zvažoval sem všechny možnosti.
Letadla, autobusy, spolujízdy, relokace aut… ale vše stále vycházelo velmi draze. Pak jsem našel super letenku, problém ale byl, že byla z Wellingtonu, 500km na sever na druhém ostrově. Jak se tam dostat? Rozhodl jsem se stopovat.
Více zábavy, noví přátelé a dobrodružná nejistota. První stop trval velmi dlouho, bylo těžké někoho najít, stál sem na obchvatu města, kde lidé jezdili velmi rychle, nechtělo se jim přibržďovat. Asi po 45 min zastavil Australan v penzi na dovolené, je zde za vyjížkách na kole a chozením treků. Svezl mě asi půl hodinky a pak pokračoval dál po své cestě. Na této křižovatce jsem zjistil, že jsem v pasti, protože silnice dál, kam potřebuji, se z důvodu udržby po zemětřesení (viz. Výše) na noc zavírá. Buď se mi podaří do půl hodiny někoho stopnout nebbo zde budu muset přenocovat, bbez spacáku, uprostřed ničeho. Když už to téměř vzdávám, zastavuje mi mladý kluk v černém pick upu, vrací se z festivalu. Trochu vypadá ale hlavně mluví jako Pavel Liška. Je to srandovní, ale je hrozně fajn. Nakonec mě zaveze až před hostel, kde dneska spím.
Ráno si dopřávám snídani ve vyhlášeném místním pekařství, přepisuju stopovací ceduli na Picton a stoupám si na silnici. Nic, nikdo a nikde. Po hodině mi zastaví postarší pán, který si prý všiml, že už tu nějákou tu chvíli postávám a že jede sice jen kousek mým směrem, ale že mě může popovézt. S nadšením příjmám. Po cestě mi vypráví, jaký je “bad guy” a kolik má asijských přítelkyní. V květnu za pár z nich jede do Indonesie a protože se již cítí na vdavky, jednu z nich si prý chce přivézt domů. Ještě ale neví kterou.
Vyhazuje mě před začátkem úseku oprav. Tam mě po chvilce nabírá Maorka v oranžové vestě, pracující na údržbě silnic. Zhrozeně se ptá, co tu dělám, že tu vůbece nemám být a kdo mě tu nechal? Krásně mě tak převeze přes problematický úsek a já sem o dalších 30km blíže k cíli.
Zbývá poslední, ale nejdelší úsek. Rád bych ho sfouknul najednou. Většina aut, která zde projíždějí, by měla do Pictonu mířit. Nikomu se ale zastavit nechce. Najednou vidím, že nestojím u pusté silnice, ale že je tu i pár odlehlejších usedlostí. A právě z jedné z nich vyjíždí starý pán Sam v kraťasech a kostkované košili. Kraťasy mu drží kožený kovojský pásek s pouzdrem, které vypadá jako na pistoli. Má v něm však jenom kleště. Připřahuje obrovský vozejk a vyrážíme. Mám prý štěstí, jede do Pictnu, s manželkou zapomněli zamknout loď.
Po cestě mi vypráví o Zélandu, o vinicích o které se stará a jeho lodi, do které začalo zatékat, protože popraskalo těsnění. Po cestě se stavujejeme ještě u jehgo kamaráda, kde sbíráme grepy a jabblka. Dostal sem na cestu ještě i citron ze zahrádky, který se jí i s kůrou. Skoro jsem tomu nevěřil, ale opravdu je skoro až sladkej, takovýhle v Česku rozhodně nemáme.
V Pictonu mám poměrně dost času a tak jedu mrknout i na jeho loď, kde jsem mu pomáhal okýnko opravit. Byl hrozně milý, dostal jsem i jeho vizitku, abych se mohl ozvat, až se budu na jižní ostrov vracet. Vezme nás prý na potápění.
A přesně z tohohle důvodu mám stopování hrozně rád. Nikdy nevíte co přijde. Můžete stát celý den v dešti, lidé na vás troubí nebbo pořvávají anebo zastaví první auto a zažijete víc, než byste čekali.
Hurá jsem v Pictonu a teď mě čeká 3hodinová jízda ferrym mezi ostrovy. Po cestě stříhám videa a pracuju. Okolo půlnoci se dostávám do hostelu a do brzkých ranních hodin pracuju. Ráno si ale stejně přivstanu, protože se v hostelu “Nomad” ke snídani servírují palačinky!
Yes, dávám 3 kousky a mířim na letiště. Poslední díl do skládačky k návratu na severní ostrov a návratu k Baru. Přiznám se, že už se docela těším 🙂
Díky Miku, za skvělou příležitost! Bylo to skvělý!