No a jaké to tedy bylo pracovat na sadu s kiwi? Rozhodně výzva. Bolavá. Ale nakonec, kdyby to bylo tak hrozný, tak by se z dvou týdnu nestal měsíc a kus, že? Sběr kiwi probíhá za ideálních podmínek tak, že ráno přijedete na sad, vyfasujete rukavice, žlutou reflexní vestu a tašku, do které se kiwi sbírá. Ta je dost specifická, je to vlastně takový batoh naruby – popruhy máte na zádech a samotnou tašku zepředu v úrovni břicha. Vejde se do ní průměrně kolem 230 kousků kiwi, plná taška tak váží až 20 kilogramů, se kterými manipulujete prakticky celou pracovní dobu.
Jak vypadá pracovní den?
Pracuje se obvykle ve skupině přibližně 15 lidí, se kterými systematicky sbíráte řadu po řadě, blok po bloku, sad po sadu. Vždy když naplníte celou tašku, vysypete jí do přichystaných bedýnek a sbíráte dál. Placení nejste od hodiny, ale od nasbíraného množství, takže se snažíte sbírat co nejrychleji to jde. Přitom si ale musíte dávat pozor, aby na sesbíraném kiwi nezůstávaly stopky a aby se s ním zacházelo “jemně”, tedy aby se do tašek neházelo, ale pokládalo. Sem tam vás přijde zkontrolovat auditor z packhousu (baličky), který dává pozor na to, aby se s ovocem zacházelo správně. No jo, ale kdyby měl člověk sbírat přesně tak, jak by si auditoři představovali, nic moc by si nevydělal. Navíc, kiwi, které se sbírá je tvrdé (skoro) jako kámen a tak se zacházení s ním jako v bavlnce zdá tak trochu přehnané. A tak je to vlastně celou dobu o balancování mezi tím, co je nejlepší pro nás (tedy sbírat co nejrychleji, a tím pádem nedbat stoprocentně na co nejjemnější ukládání do bagu) a co si přeje auditor, který je nám každou chvíli v patách. My jsme měli štěstí, že jsme měli tu možnost sbírat se skvělou partičkou Čechů (plus Josém), se kterými byla jednak v práci vždycky sranda a jednak jsme byli všichni namotivovaní a snažili se do toho dát maximum – sesbírané množství se totiž nepočítá na jedince, ale na celou skupinu a pak se rozpočítává mezi jednotlivé členy.
Nebyla to vždycky úplně prča..
Hlavním úskalím téhle práce je to, že se sbírá jen pokud neprší. Mokré kiwi by totiž mohlo při další manipulaci v packhousu nadělat pěknou neplechu. A s tím se pojí vlastně dvě nevýhody – zaprvé nemáte nikdy volno za hezkého počasí a tím pádem nemůžete ve volných dnech výletovat, a za druhé je ta práce vlastně dost nepravidelná. Někdy se totiž na sady jezdí poměrně velké vzdálenosti, někdy i přes hodinu, a když pak třeba po dvou hodinách po začátku práce začne pršet, máte smůlu a jedete zase zpátky domů. Cestu vám samozřejmě nikdo neproplatí. Přestože spousta lidí bylo naštvaných, když byl deštivý den a zrušili nám práci, já se celkem radovala, protože to znamenalo konečně odpočinek. Zvlášť první týden to byl fakt masakr a myslela jsem si, že to prostě nemůžu dlouho vydržet a že s tím seknu. Bolelo mě úplně všechno, ruce, záda, ramena, krk, a měla jsem modřiny po celých stehnech od toho, jak jsem vysypávala tašky do bedýnek a přitom se o ně opírala a jejich hranu si zarývala do nohou. Každý den jsme za východu slunce vyráželi na sad a vraceli se až se západem Slunce. Byli jsme úplně vyřízení a celí bolaví. Jen co jsme dorazili domů, dali jsme si horkou sprchu, uvařili večeři a zalezli do postele. A ráno znovu. Chvílema jsem si přišla fakt trochu jak otrok 😀 A to jsme ještě měli ten luxus normálního bydlení v domě s koupelnou a kuchyní. Spousta lidí z naší skupiny i při práci spala dál ve svých autech. Což vůbec nechápu a fakt obdivuju, to bych už asi nezvládla.
Nicméně, je fakt neskutečný, jak si lidský tělo zvykne fakt skoro na všechno. Každým dnem práce to bylo trošku lepší, vlastně moc nedokážu říct, jestli to bolelo míň, nebo jsem si jen postupně zvykala. Adam byl za chvíli už úplně v pohodě. Nakonec jsme sbírali celý měsíc. A člověk vlastně začne postupně vnímat i ty příjemný aspekty práce – bylo hrozně fajn být pořád venku v přírodě, na sluníčku bylo pořád příjemně teplo a okolní příroda byla většinou fakt krásná. A západy slunce na sadu byly taky celkem romantika :)) Navíc se člověk pořád hýbe a nesedí nikde celý den na zadku. A co je úplně skvělá záležitost – měkké zralé kiwi se nesbírají, tudíž je můžete rovnou na místě sníst. A co vám budu povídat, sladké, šťavnaté kiwi přímo ze stromu je fakt neskutečná paráda! Takže má to rozhodně svý pro a proti, ale v každém případě jsme za tu zkušenost hrozně rádi, něco jsme si vydělali na další cestování, máme spoustu nových kamarádů, pár nových svalů a plný auto kiwi :))
Narozeninové překvápko
Poslední den pickingu byl úplně parádní, po jeho skončení přijeli majitelé firmy, pro kterou jsme pracovali, a přivezli nám všm piva a hromadu pizz, jako poděkování za uzavřenou sezonu. Zároveň jsme se domluvili s naší skupinkou, že si nějaký večer uděláme ještě oslavu a rozlučku, než se zase rozjedeme každý po svých kolech. Nikdo se však moc neměl k její organizaci a dokonce to vypadalo, že z toho sejde a nestihneme se rozloučit. Jeden večer jsme zůstali s Adamem v domě sami, ostatní odjeli pod různými záminkami pryč – Lůca s Peťanem pro auto do servisu, Mára s Matesem a Kryštofem klasicky někam pít a José byl neznámo kde. Tak už jsem se celkem smiřovala s pohodovým večerem u filmu a vína, když nám zavolal Mára, že nemůžou nastartovat auto, jsou opilí a potřebujou abychom jim přijeli pomoct. Byla jsem trošku naprdnutá, zachraňování kluků opilých do bezvědomí a jejich auta bylo to to poslední, čím se nám v tu chvíli chtělo strávit večer :)) Nicméně když jsmer asi po půl hodince dorazili na místo, byla už tma, a už na první pohled se něco nezdálo. Nebyli tam jen kluci, ale i další lidi z naší sběračské partičky. Skvělý, říkala jsem, si, takže se rozlučka přeci jen konala, jen bez nás? V ten okamžik ale začali všichni začali vytahovat svíčky – respektive každý měl v ruce svíčku zapíchnutou v kiwi – a za doprovodu Josého kytary všichni sborně spustili Happy Birthday. V tu chvíli mi to docvaklo – celé to bylo jen divadlo! A evidentně nás čeká parádní večírek přímo u pláže. Adam nějakým neuvěřitelným způsobem zvládl nenápadně nakoupit alkohol na večer a připravit auto tak, abychom v něm mohli pak rovnou spát. Dokonce ani na kartáčky a pyžámko nezapomněl 😃 K večeři kluci pro všechny připravili úžasný burgery a dokonce byl i narozeninový dort! Celým večerem se linuly tóny Josého kytary, na kterou se José během pár minut byl schopný naučit i některé české vypalovačky. Bylo to úplně jak někde na táboře. Všichni jsme spali ve svých autech až na Josého, který auto ještě neměl, a tak vyrazil zpět domů na kole – po půlnoci, v silném dešti a s nějakou tou promilí v krvi. Světe div se, přežil. Ráno nás probudila jasná obloha, ostré slunce a s ním i vítané relativní teplíčko. Posnídali jsme tak společně u pláže a Mára s Matesem dokonce šli vyzkoušet, jak moc osvěžující je v zimních měsících moře – samozřejmě až po posilnění se značným množstvím Jacka Danielse. Po dlouhé snídani jsme se s touhle skvělou partičkou rozloučili, ale jelikož jsme tady na Zélandu všichni na rok, věřím, že se s většinou ještě určitě někde potkáme :))
