V podvečer se přesouváme do kempu v Matarangi, kde trávíme jednu noc. Vedle nás parkuje dlouhatánský obytný autobus. Postarší kiwi pár, který v něm žije společně se svým pejskem, prodali svůj dům a mají v plánu cestovat, tak dlouho, jak to jen půjde. Autobus je teď pro ně nový a jediný domov. Za ním si táhnou ještě dokonce i malé auto na menší výlety po okolí. Myslím, že rozlohou je autobus větší, než průměrná garsonka v Praze.
Počasí se nám pomalu kazí. Míříme do městečka Coromandel, po cestě se ale chceme ještě stavit na New Chums beach, která je podle všech statistik vyhlášená jako jedna z nejkrásnějších pláží Nového Zélandu. Je zima, hodně prší, to nás ale nezastavuje a my se brodíme od parkoviště potokem na protější břeh, kudy by měla vést neznačená cesta k pláži. Náladu nám kazí déšť, který nás neustále dohání a pak malinkatý tučňáček, který svůj boj již prohrál. Moře ho vyvrhlo přímo na pláž, kde jsme ho našli. Když jsem se pak zajímal, co se mu mohlo stát, dozvěděl jsem se, že letos stovky mláďat tučňáků modrých hynou v důsledku nedostatku potravy. Alespoň nás utěšuje představa z předešlých dní, kdy jsme se jako rybáři moc nepředvedli.
Jsme v Coromandel town, ale počasí nám pije krev..
Když prší, máte na výběr jen z několika málo možností, co dělat. 1. zůstat v autě, 2. vysedávat v síti městských knihoven 3. vysedávat po kavárnách. Pokud jste v autě a chcete alespoň pracovat na počítači, jste omezení baterkou, která moc dlouho nevydrží. Kavárny mají zásuvku, zase si ale musíte semtam něco objednat. Když prší několik dní v kuse, může se takové celodenní vysedávání celkem prodražit. Ideální variantou jsou tak městské knihovny, které jsou obvykle skvěle vybavané, se spoustou míst k sezení, zásuvkami i wifi zdarma. Tady na Coromandelu však v knihovně nemají jedinou zásuvku ani místo k sezení, takže máme smůlu.
Propršely nám celé 3 dny, během kterých jsme čekali na lepší počasí, abychom mohli vyrazit dál. Mezitím jsem přečetl knihu, ano čtete dobře, CELOU KNIHU a dodělali jsme spoustu restů. V mezičase jsme se také stavili ve vyhlášené mušlárně “Coromandel Oyster Company”. Vyzkoušeli jsme smažené mušle v těstíčku, přemýšleli jsme taky nad mušlovým “karbanátkem”, na ten jsme ale nakonec odvahu nenašli.
Vyrážíme na sever!
Konečně nás po několika dnech vítá slunce a my tak můžeme vyrazit na dálný “divoký” sever, kvůli kterému tady vlastně celou dobu jsme. Severní cíp poloostrova, daleko od civilizace, představuje tu nejmalebnější novozélandskou krajinku. Široko daleko jsou jen zelené kopce s tisíci oveček a kraviček, útesy, pláže a oceán. Poslední zastávkou v civilizaci je městečko Collvile, které sestává prakticky z 5 domů a jednoho obchodu. Zde si poslední zapomnětlivci mohou dokoupit zásoby nebo palivo a vyrazit dál. Na nejzazší cíp je to odsud ještě asi 40 kilometrů po štěrkové cestě, která není úplně nejpohodlnější, ale ty úchvatné výhledy po cestě nám to vynahrazují.
Přibližně v polovině cesty přespáváme v posledním neplaceném freedom campu, kde v okolí není široko daleko vůbec nic. I díky tomu můžeme pozorovat ničím nerušený západ slunce a po chvíli neuvěřitelnou hvězdnou oblohu s dokonale viditelnou mléčnou dráhou.
Trek z Fletchers bay
Brzy ráno vyrážíme zbytek cesty až do Fletchers Bay, kde se chystáme na dlouhý trek podél zálivu. Společnost nám dělá početné stádo ovcí, krav a jejich všudepřítomných výměšků. Naše vysokohorské boty s vysokým dezénem vzaly za své. Výhledy byly ale decheroucí, myslím, že fotky budou daleko výstižnější 🙂
Na cestě zpátky už jsme chytili západ Slunce, při kterém byla celá scenerie ještě neskutečnější 🙂
Procházka u kempu Port Jackson
Dnes spíme v placeném kempu Port Jackson. Místní postarší správce má jen v obličeji asi 10 piercingů a na rukách spoustu tetování. Radí nám s další procházkou po okolí, konkrétně Muriwai trek. Nikde jsme se o něm nedočetli, ale shodli jsme se, že nakonec to byl jeden z našich nejkrásnějších výletů. Opět fotky mluví za vše 🙂
Poslední den se vydáváme na protější pobřeží do Stoney bay. Po cestě na jednom odpočívadle potkáváme staršího pána jedoucího druhým směrem. Chtěl si s námi vehemetně povídat. Poradil nám, kam dál by měly směřovat naše kroky a zmínil se také, že on sám míří na Seafood festival v Coromandelu kde bydlí. Je to pro místní obvyatele opravdu velká událost, koná se jen jednou do roka. Když to Baru zaslechla, nohy ji na následující trek začaly těžknout a začla dostávat pochybnosti, jestli je to opravdu ten nejlepší nápad. Nakonec jsme výlet podnikli, zkrátili jsme ho ale tak, abychom stihli i Seafood fest. I tak jsme ale bohužel přijeli pozdě a všechny dobroty už byly pryč. Zbyly na nás už jen nevábné párky v rohlíku a přesmažený hranolky. Ach ouvej, snad příště…
Druhý den ráno vyrážíme z Coromandelu zpět na východní pobřeží k Witianze, vracíme se ale jinudy. Po cestě se těšíme na prasátka, která chová zdejší nadšenec na farmě hned u cesty. Stovky prasátek tak pobíhají přes cestu, vesele si pochodují a nereagují ani na troubení. K našemu štěstí chovatel zrovna přiváží plný přívěsný vozík brambor – krmení! Všechna prasátka se s nadšeným kvíkáním seběhla k vozíku a my jen s úsměvem pozorovali, jak si pošmakují. Na každého se dostane. Od malých selátek až po tu největší bachyni.
Díky Barunka a Adame, jste jedničky. Je to krása i to povídání k tomu. Papa a těším se na další.