Měsíc na kiwi v Katikati

Tak jo, konečně se chystáme na pár dní/týdnů, usadit na jednom místě a vydělat pár penízků. Osud nás zavál zpět do Katikati v Bay of Plenty k Márovi s Matesem, u kterých jsme se už v dubnu zastavili na pár dní s Danem. Kluci už tu bydlí od ledna a dělají různé práce na sadech s kiwi. Teď zrovna je v plném proudu sběr ovoce, do kterého se právě plánujeme zapojit. Na Zéland jsme přijeli zkusit si úplně nové věci, a co je tady autentičtějšího než právě sbíráí kiwi? :)) No, ať už to zní jakkoliv romanticky, nebyla to teda vůbec žádná sranda. Ale o tom příště!

Kluci bydlí v domě u postaršího Novozélandského párečku Davida s Cristine. Teda v domě, jak se to vezme. Kluci spí konkrétně na zemi v garáži, ze které si za těch pár měsíců udělali pěkné doupě :)) Samotný dům je velký, útulný, s většinou místností situovaných tak, že tam po celý den svítí sluníčko, což je teď v podzimních dnech víc než vítané. Domu navíc dominuje skvěle navrhnutá, obrovská terasa, kterou jsme si bohužel moc nestihli užít, neboť jsme byli buď v práci a nebo pršelo a byla zima. Nicméně i tak jsme si díky obrovským francouzským oknům každý den užívali překrásného výhledu na okolní kopce, lesy a vycházející či zapadající sluníčko.

My s Adamem jsme měli v domě svůj maličký pokojík, ve kterém teda byla pořád šílená zima, ale dostali jsme od Cristin úžasnou peřinu z lamí vlny, která se postarala o to, že v noci nám i přes venkovní teplotu klesající občas i k pár stupňům nad nulou, bylo pořád krásně teplo. Důležité je zmínit, že většina domů tady na Zélandu je ze dřeva a absolutně bez izolace. Což je v zimě prostě průšvih, protože centrální topení tady nikdo nezná. Většina domů tak má krb, případně topí klimatizací nebo přenosnými přímotopy, což samozřejmě bere spoustu drahé energie, a tak se jimi vytápí opravdu jen výjimečně. Obvykle jsme tak chodili po domě zabalení do několika vrstev od hlavy až k patě, výjimkou nebyla ani péřová bunda. I tak ale bylo parádní, po dvou měsících fungování v autě na pár metrech čtverečních, bydlet najednou v prostoru o několika místnostech 😀

Hrozně jsme si celou dobu užívali obří, skvěle vybavenou kuchyň, kde jsme si každý den kuchtili dobroty – mezi největší highlighty rozhodně patřil guláš, výpečky se špenátem a knedlíky, kuřecí řízky s kaší a nebo jahodové knedlíky. Prostě, jako u babičky! I když vzhledem k tomu, že nás tu bylo celkem 10 to občas vypadalo jako ve školní jídelně. Třeba uválet 90 jahodových knedlíků byl celkem očistec. Když mluvím o 10 lidech, nezmínila jsem vlastně ještě všechny spolubydlící. Chvíli s námi byl Dan, kterého asi po 14 dnech vystřídal Kryštof z Cestology, který má Zéland jako jednu ze zastávek na své cestě kolem světa. Dál s námi bydlel páreček ze Znojma, Lucka s Peťanem, bezkonkurenční milovníci slaniny, kteří stejně jako Mára s Matesem sbírali kiwi celou sezonu, která trvala asi 3 měsíce. No a nakonec tu byl s námi José z Uruguaye, který se sem dostal úplnou náhodou. Neuměl moc anglicky, takže jsme si s ním moc nepokecali, ale uměl skvěle vařit a hrát na kytaru. Oba domácí, David s Cristine byli hrozně fajn a za tu dobu co jsme u nich strávili nám fakt přirostli k srdci. Celou dobu jsme se u nich cítili opravdu jako doma a společně s ostatními to bylo jako kdybychom měli takovou svou novozélandskou rodinku :))

David i Cristine pracovali pro jednu z místních baliček kiwi – další oblíbená možnost mezi backpackery, jak si tu přivydělat. David nám jeden den nabídl, že se s ním můžeme jít do packhousu podívat a že nás provede. Všichni jsme s nadšením souhlasili a za chvíli už jsme na sebe navlékali oranžovou vestu a slušivou síťku na vlasy – bezpečnostní opatření pro každého, kdo do baličky vstoupí. David a jeho kolegové nám vysvětlili, jak celý proces funguje, od chvíle, kdy v packhousu přistanou bedny s kiwi (které jsme my nasbírali) až po odeslání krabic jen s těmi pečlivě vybranými kusy. Celý proces třídění kiwi je kupodivu fakt dlouhý, a rozdělený na několik mezikroků. Kiwi je na několika stanovištích probíráno ručně pracovníky baličky, ale také projíždí skrz obří super chytrou mašinou, která pomocí kamer dokáže vyřadit ovoce, které nemá požadovaný tvar, velikost či kvalitu. Jednotlivá stanoviště jsou propojena pásy, po kterých kiwi jezdí celou halou, všemi směry. Vypadá to jako taková horská dráha s prvky opičí dráhy pro kiwi 😃 V každém případě, ta hodinka v baličce nám stačila na to, abychom si uvědomili, že se stokrát raději taháme s těžkými taškami s kiwi, dokud jsme venku v přírodě, na čerstvém vzduchu. I tak bylo ale skvělý vidět, jak to celé funguje.

Za celý měsíc jsme zvládli jen jeden pořádný výlet. Já vím, je to ostuda, ale během práce na kiwi to s tím volnem není tak jednoduché, protože obvykle máte volno jen pokud prší, nebo to tak podle předpovědi neúprosně vypadá. Jeden z takových dní jsme měli štěstí, přestože na našem sadu pršelo, v okolí Katikati, kde jsme bydleli, bylo úplně jasno. Vyrazili jsme tak na blízký vodopád, o kterém nám vyprávěl David. Říkal, že je tam snadná cesta a jemu to zabralo asi hodinku a půl, a to šel hodně pomalu. Paráda, říkali jsme si, tak to jsme na pozdní oběd zpátky doma. Těžko říct, jestli tam David byl už fakt hodně dávno a přesně si to nepamatoval, nebo to prostě časově neodhadnul a nebo o tom místě jen slyšel z vyprávění. Protože nakonec se z toho vyklubal celodenní výlet – 6 hodinový trek a 4 brody ledovou řekou. Adam chtěl otestovat nepromokavost svých nových pohorek, zjistil ale, že v půl metru hluboké vodě už tuhle vlastnost tak trošku ztrácí. K vodopádu jsme se ale nakonec probojovali a stálo za to – kromě úchvatné podívané zeshora na vodopád padající z 80m výšky se nám naskytl i nádherný výhled do okolního údolí. Přirovnala bych to trošku k Pančavským vodopádům, jen tady bylo v dohledu víc palem :)) Protože jsme ale nečekali takovou štreku, už dávno nám došla voda a k jídlu jsme měli jen pár sušenek. O to víc jsme si po návratu vychutnali skvělý guláš, který mezitím připravili Lůca s Péťou!

Kromě výletu za vodopádem jsme většinu volného času strávili hlavně odpočinkem, který byl pro náročné práci opravdu potřeba. Adamovi se povedlo udělat pár skvělých úprav na autě, máme dva nové stoly, vysouvací vzadu a vyklápěcí z boku, a skříňku s parádně fungujcíma šuplíkama. Já jsem se za těch pár týdnů zase naučila pracovat s šicím strojem a overlockerem a strávila jsem spoustu dlouhých hodin šitím závěsů do naší pojízdné ložnice a kuchyně. Ze začátku jsem se strašně nervovala, že rozhodně jeden z těch přístrojů dřív nebo později zničím, ale brzy se z toho stala má oblíbená záležitost a vlastně i forma meditace, něco jako je pro mě vaření. Takže, jestli budu v důchodu trávit většinu času vařením a vyšíváním, nebudu se vůbec zlobit! :)) Každopádně už se hrozně těším, až doděláme poslední úpravy na autě a budeme vám ho moct pořádně nafotit a ukázat!