Téměř hned ze začátku, co jsme na Zéland přijeli, jsme začli přemýšlet nad tím, co vlastně budeme dělat, až přijde zima. Jisté bylo, že zůstaneme na severním ostrově, neboť je tam v zimních měsících o dost tepleji, než na jihu. Jasně, není tu tak mrazivá zima jako u nás – když během dne svítí sluníčko, teploty se můžou vyšplhat občas klidně i k 20 stupňům. Jakmile se ale zatáhne, pocitově je okamžitě tak o 15 stupňů míň. Je to zaprvé tím, že sluníčko tu má obrovskou sílu, za druhé, je tu neustále šílené vlhko, které dělá zimu o poznání vlezlejší a nepříjemnější, a za třetí tu dost často pořádě fouká. Takže jak je přes léto bydlení v dodávce naprostá paráda, v zimě to začíná být trošku složitější. Přeci jen člověk musí trávit chtě nechtě spoustu času venku, a tak během těch chladnějších dní má člověk hrůzu už jen z toho, že se mu bude chtít v noci čůrat a bude tak muset vylézt z hřejivého spacáčku ven do toho nečasu. O ránech, kdy se musíme hodně dlouho přemlouvat, abychom vůbec vylezli z postele, ani nemluvě.
Hledáme housesitting
Takže abychom tímhle stylem nemuseli trávit dlouhé zimní měsíce, začali jsme vymýšlet, jak se tomu vyhnout, aniž bychom museli utratit stovky dolarů měsíčně za ubytování. Jednou z nejschůdnějších variant byl právě housesitting. Jedná se vlastně o službu, kdy někomu hlídáte dům, případně domácího mazlíčka, zatímco jeho majitelé odjíždí třeba na dovolenou. Během celé doby můžete dům plně využívat, máte tak prakticky ubytování zdarma. Naštěstí tady na Novém Zélandu jsou lidé hodně otevření a důvěřiví, často ani nezamykají domy nebo auta. Nedovedu si moc představit, že by něco takového fungovalo u nás, kde jsou lidé na svůj majetek opatrnější a většina by se zdráhala svěřit své bydlení a čtyřnohého kamaráda úplnému cizinci, ale tady je to úplně běžné. Existuje na to stránka kiwihousesitters.com, kde se registrují jak majitelé domů, kteří potřebují pohlídat, tak dobrovolníci jako my, kteří takovou příležitost hledají. Obepsali jsme několik desítek inzerátů a kupodivu jsme obdrželi spoustu pozitivních odpovědí. Nakonec jsme si plácli se sympatickou rodinkou Slovinců, kteří odjížděli na měsíc domů do Evropy a potřebovali pohlídat malý domek v Hawke’s bay a roztomilou dvouletou staffordí holčičku jménem Bela. Takže hurá, minimálně jeden celý zimní měsíc jsme měli vyřešený!
Přijíždíme do Hawke’s bay
Pár dní po skončení sběru kiwi jsme tak vyrazili rovnou směrem na jih k východnímu pobřeží, kde se nachází záliv Hawke’s bay se dvěma moc hezkými městečky – Hastings a Napier. My jsme bydleli v Havelock north, což je vpodstatě předměstí Hastings, maličké, bezpečné městečko – oproti sousednímu Hastings, které je známé svými Maorskými gangy.
Na místo přijíždímě už několik dní předem, abychom se s naší hostitelskou rodinou seznámili a pejsek si na nás zvyknul. Mladý Slovinský páreček Anze s Martinou jsou strašně milí a ochotní, mají dvě moc přátelské děti – staršího Ožbeje a mladší Živu. Večeříme s celou rodinkou skvělé burgery a užíváme si fajn večer. Už víme, že i jim jsme nejspíš sympatičtí, což je rozhodně fajn, vzhledem k tomu, že se nám chystají svěřit jejich domov a “třetí dítě”, na celý měsíc. Bela je neskutečně živá, hravá a mazlivá, vypadá, že s námi nebude mít jediný problém.
Po dlouhé době pány domu :))
Po pár dnech celá rodinka odjíždí na letiště, my bereme útokem ložnici, já už jsem natěšená na pořádnou lednici a celkově si užíváme toho, že jsme po dlouhé době “pány domu”, který je jen a jen pro nás. Většinu času tak kempíme v obýváku, a protože domeček je poměrně malý, sami jsme překvapení, jak rychle ho svými věcmi zabydlujeme (jak se nám všechny tyhle krámy vešly do auta???) Vypadá to, že snad vlastníme víc věcí, než celá jjich tříčlenná rodina. Nutno dodat, že jsou opravdu extrémně pořádní, v celém domu nebylo ani smítko, všechny věci srovnané na svém místě a krb vypadal jako nový. Už po pár hodinách našeho “bydlení” je nám jasné, že to takhle dlouho nezůstane, a že budeme před jejich návratem mít co dělat, abychom domeček vrátili do “původního stavu” :))
Život v Hawke’s bay
Adam prakticky celý měsíc tráví přestavbou auta. Užívá si, že má klid, čas a prostor na to se tomu pořádně pověnovat, a tak se pouští vlastně do kompletní rekonstrukce. Vyndaváme tak z auta veškerý “nábytek”, kompletně ho čistíme, měníme podlahu a konečně se zbavujeme starých poškrábaných fólií na oknech a nahrazujeme novými. Následuje přestavba nábytku, výroba kuchyňské linky a zavedení elektřiny. S tím samozřejmě souvisí i hromada dalších úprav, které ani sama nedokážu pojmenovat 😃
Já mám konečně čas dohnat pracovní resty, občas pomáhám Adamovi s autem a užívám si toho, že mám pořádnou kuchyň (a troubu!!) sama pro sebe, takže několikrát denně něco vařím. Do toho skoro každý den vyrážím s Belou na procházku, protože když Bela každý den alespoň hodinku neběhá, má roupy a skáče po baráku jak šílená. Objíždíme většinu okolních parků, ale naším nejoblíbenějším místem se stává kouzelný Te Mata peak, kde nakonec trávíme skoro každý druhý den, při západu slunce. Je to krásný, členitý kopec, možná spíš takové menší “pohoří”, které se tyčí hned nad Havelock North a je protkané desítkami různých tras a pěšinek, jak pro pěší, tak pro kola. Výhodou (i nevýhodou) je, že se autem dá vyjet až na samý vrchol. My většinou necháváme auto na hlavním parkovišti, asi v polovině kopce, a vyrážíme jednou z cestiček, které z parkoviště vycházejí. Vždycky výlet plánuju tak, abychom nahoře stihli západ slunce, který je tam naprosto bezkonkurenční. Bela si tyhle výlety hrozně užívá, běhá sem a tam jako blázen, zdraví okolní lidi i pejsky, a je prostě naprosto ve svém živlu. Dostávat jí po skončení procházky do auta bylo občas fakt peklo :))
Dalším oblíbeným místem na procházku byla nedaleká pláž Ocean beach, která byla pokaždé absolutně prázdná a venčení tam dostávalo úplně jiný rozměr. Bela moře naprosto miluje, řádí ve vlnách a pak se ještě raději mokrá zahrabává do písku. Společnost nám obvykle dělá i míček nebo provázek, který jsme jí koupili a který si od té doby tahá všude s sebou.
Vzhledem k tomu, že se celkem brzy stmívalo, užívali jsme si dlouhé večery u krbu s fajn večeří, vínem a obvykle seriálem nebo filmem. Bela si evidentně užívala, že má skoro pořád společnost a nikdy není dlouho sama. Nedělní rána jsme obvykle trávili na místním farmářském trhu, kde se daly pořídit neskutečné dobroty všeho druhu, a hlavně – skoro každý stánek nabízel ochutnávky :)) Seznámili jsme jsme se tu s partičkou dalších Čechů okolo našeho kamaráda Petra, kterého jsme už dřív potkali při výletu na Coromandel a který v Hastings dlouhodobě bydlí a pracuje. Jeden večer nás pozval k sobě domů na pravnou českou večeři – hovězí vývar a úchvatnou svíčkovou, dokonce s českým pivem. Po večeři se dokonce vytasil s obřím domácím čokoládovým dortem, který byl prý pro mě ještě dodatečně k narozeninám. Byl to strašně fajn večer, skoro jako u babičky! :))
A nakonec ještě pár fotek z našeho oblíbeného Te Mata Peaku 🙂
