Prvních několik týdnů se často pohybujeme v Aucklandu nebo v jeho okolí. Další věci k zařizování a úpravám na autě plus Adamovo shánění techniky na natáčení nás ještě několikrát vrací do města. Přímo ve městě ale není žádné oficiální místo, kde by se dalo bezplatně parkovat s obytnou dodávkou přes noc. Funguje to tu tak, že s naší dodávkou Burákem můžeme parkovat na parkovištích, speciálně určených pro “self-contained” auta, tedy vybavená, obytná auta, jako máme my. Některá jsou placená, ale naštěstí velká spousta z nich je zdarma – naštěstí tu existuje skvělá aplikace, ve které jsou všechny tyto kempy zaznamenané v mapě a je tak strašně snadné je hledat. U takových parkovišť jsou obvykle záchody a často i venkovní (studená) sprcha, která je v letním počasí úplně super. Adam jí zvládá i v chladnějších dnech, ale to já už jsem většinou posera :)) Na horké sprchy jsme ještě v neplacených kempech nenarazili, ale naštěstí lze skočit na skvělou sprchu za pár kaček do kteréhokoliv z veřejných bazénů, které jsou tu snad v každém městečku.
Přímo v Aucklandu jsme strávili pár nocí na punk, kdy jsme našeho Buráka postavili mezi auta v jedné z obytných čtvrtí, ale riskovali jsme tím $200 pokutu, pokud by nás tam někdo našel nebo by nás někdo z podezřívavých sousedů nahlásil. Čas strávený v ulicích Aucklandu jsme se ale stejně snažili co nejvíc minimalizovat, a tak jsme obvykle vyrazili spát kus cesty za Auckland, odkud jsme pak i objevovali okolní pláže a nádherné parky.
Naším nejčastějším “domovem” byla Orewa beach, kde je skvělé parkoviště přímo vedle pláže. Každý večer nás tak uspávalo šumění vln a ráno nás probouzelo sluníčko vycházející za oceánem, které jsme pozorovali přímo z pohodlí vyhřáté postele. Jak už jsme asi nekolikrát zmiňovali, Zélandské pláže ožívají už brzy ráno. Orewa není výjimkou, kolem 6 ráno už se po pláži prohání desítky psů se svými páníčky, které po pár dnech už snad všechny známe (ty psy i ty páníčky). Ještě než se vyhrabeme z postele, obvykle stíháme několik konverzací s kolemjdoucími, kteří se vůbec neženýrují povídat si s námi přímo u otevřených zadních dveří naší dodávky, zatímco my jsme stále spokojeně zachumlaní v peřinách. Mým oblíbencem je třeba starší pán, který kolem nás každé ráno venčil svého maltézáčka a pokaždé, den co den, komentoval počasí. O ničem jiném, než o počasí, jsme si nikdy nebavili, ale i tak to bylo vždy moc milé setkání. Jiný pán, původem z Irska procházel kolem už za tmy, kolem 8 večer, že prý vyráží na procházku k mostu (asi hodinu a půl cesty po pláži) a pak zas nazpět. Prý tak chodí každý večer. Obohatil nás o pár mouder o hvězdách a díky němu víme, že ta nejjasnější na obloze nebyla hvězda ale osvětlený Jupiter! Jedním z našich (dodávkových) sousedů na Orewě byl Cyril z Francie, který vystudoval letecké inženýrství, a teď pár týdnů pracuje v blízké sýrárně kde balí sýry, zatímco sýry vlastně nemá rád (vážně to byl Francouz?).
Na Orewě jsme strávili v součtu možná i deset dní. Cítíme se tam jako doma a dlouho se nám odtamtud nechtělo. Strávili jsme spoustu času odpočíváním, prací, čtením, vařením, blbnutím na pláži a úpravami na autě. Kromě toho jsme vyrazili do okolních regionálních parků, které obvykle nabízely hodinové až dvouhodinové výlety. Je neuvěřitelné, jak nádherná příroda a výhledy tu všude jsou, kolikrát jen pár minut chůze od auta.
